úvod > Ročníky > 2010 > Ohlasy > Dopis od Moniky

Dopis od Moniky

Naše manželství očima manželky
 
Nejvíce mě dokáže rozechvět vzpomínka na moment, kdy jsme se seznámili. Ta chvíle obsáhla lidskou podstatu mého milého, ukázala ho takového jaký byl, je a bude napořád. Člověk, o kterého se mohu kdykoliv opřít. Tehdy jsem v něj vložila svoji důvěru a dodnes ji nikdy nezklamal. Stalo se to před patnácti lety. Tehdy jsem ho poprvé uviděla zcela neromanticky přes řady telat, o která jsem pečovala na letní brigádě. Skromný, pokorný, sice v montérkách, ale úhledně upravený a elegantní panáček s velkým nosem průzkumným. Tehdy jsem netušila, jak krásný společný život nás čeká.
V jeho úplně prvním psaní stálo výmluvné a pro mě dostačující “Chybíš.” Jediné slovo a přesvědčilo mě se zatajeným dechem nechat semínko naší lásky klíčit. Dodnes se snažím o ni pečovat jako o vzácnou rostlinu .... dnes už pořádně statnou. Nevím, zda náš vztah o něco nešidíme, ale s manželem jsme se za celou dobu nikdy vzájemně nepohádali, nevyčítali si, ani neuráželi se. Možná proto nesledujeme seriály, vadí nám ty zbytečně dlouhé proslovy, uražené obličeje a nevyřčené důvody jednání. Ovšem existuje seriál, který si ujít nedáme, a to celá rodina. Jde o Simpsonovi. Asi nás všechny baví, že se zde objevuje humor; společně se smát je mnohem lepší než se společně nesmát, nebo kabonit.
Můj manžel je ne příliš hovorný, zato však stručný a výstižný technik, přesto s ním denně zažívám drobná něžná dobrodružství. Nikdy nezapomene mě po příchodu domů políbit nebo aspoň obejmout – pokud mu to naše tři děti dovolí. Většinou totiž na něj hned ve dveřích naskáčou a i ten nejmenší (roční) se dožaduje pusinky. Zdá se, že příklady táhnou a on se to od nás pohotově naučil.
Co se dalších něžností týče, nacházím je kolem sebe i ve slovní podobě. Jednou jsem si od manžela nechala vysvětlit tvorbu přechodníků v češtině, on mi pohotově nabídnul konkrétní příklad, myslím, že nevídaně něžný:
 
miluje ji pracuje,
milujíc ho pracuje,
milujíce ho pracují,
pomilovav ji, odešel pracovat.
možná
         Výročí sňatku neslavíme nijak okázale, spíše si každoročně připomínáme onen slavný i zábavný den, a to drobným dárkem – tak jsme už postupně přemýšleli, co by mohlo být darem papírovým, bavlněným, koženým, ovocným, dřevěným, železným, vlněným, bronzovým, kamininovým, cínovým, ocelovým a hedvábným. Dar prý má být pokaždé vzácnější a cennější, tak jak by tomu mělo být i v ideálním manželství. Kéž se dočkáme i stříbrného, zlatého a možná i diamantového.
K nejromantičtějším zážitkům přidávám i porody našich dětí. První se narodilo v kvetoucím máji, kdy jsme s mužem kráčeli do porodnice voňavým parkem, abychom se po čtyřech hodinách společného a trošku nervózního snažení dočkali drobečka. Druhý noční porod byl napínavý čekáním na stále nejedoucí sanitku; holčička se pak narodila asi půl hodinu po příjezdu do porodnice. Třetí porod byl předčasný, což nás zprvu vyděsilo, nicméně jsme si jej prožili v nádherném souznění, jakoby byl milováním. Život nám v nich připravil stále náročnější zkoušky, které jsme ovšem společně zvládli a dokonce s rozkoší.
Ptáte-li se na náš sexuální život, pak vězte, že je vzrušující i ve své rutině. Je jakousi třešničkou na mnohopatrovém dortu našich společných životních radostí i strastí. Škoda každého pohlazení, které padne vedle. Obměna poloh a míst je svým způsobem stimulující, nicméně to, co nejvíce láká a vzájemně sbližuje je úcta a pokora k druhému, jeho krása vnitřní i vnější. Nikdy bych nevěřila, že se budeme milovat celí upocení na nepohodlné mezi. Nejraději se milujeme po dni prožitém společně při sportu, práci na zahradě, tahání nákupu s jídlem pro naše věčně hladové děti – to máme dostatek příležitostí se jeden druhým namlsat a těšit se na onu třešničku.
Co se žárlivosti či nevěry týče, jsme schopni oba na dané téma vtipkovat. Například když jsem vyhrála v pořadu Sama doma tričko s nápisem Sama doma, na otázku jak se mu líbí jen manžel s pousmáním odpověděl: “Až s tímhle tričkem vyjdeš na ulici, už nikdy doma sama nebudeš.”
Že je nám spolu dobře, to oba víme od počátku naší známosti. Ale důkaz, že k sobě prostě patříme, ten na sebe nechal čekat asi deset let. Jednou jsem si vykračovala davem v centru Brna, když tu mě někdo zezadu objal. Trhla jsem sebou, kdo se opovažuje, úchylných lidí je všude dost. A on to můj manžel. Takové zcela nepřipravené a nepravděpodobné rande ve všední dopoledne, kdy jsme oba měli být v práci – to muselo být znamení.
 
Zní to moje vyprávění až příliš sladce, ale je skutečné. Na manžela se vždy těším, v davu vyhlížím jeho čupřinu, i když vím, že tam nemůže být. Doma na něj čekám s úsměvem na tváři a s teplou večeří – pokud zrovna neležím s horečkou. To se pak stará o celou domácnost on a nezbývá, než mu poděkovat.
 
Monika Školová, Brno
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje