úvod > Studie a úvahy > Rozhovory > Eva Labusová: Rozhovor s Petrem Plaňanským

Eva Labusová: Rozhovor s Petrem Plaňanským

Myslíte, že je v současnosti manželství ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: „…když to nevyjde, tak se rozvedeme…“?
Dospělí na takovou otázku odpovídají statistikami rozvodovosti. Zajímavé by bylo zadat kvalitní průzkum názorů třeba mezi „náctiletými“ a zeptat se jich, jak oni manželství vnímají a co pro ně znamená. Nicméně z řady rozhovorů, které jsem vedl, si troufnu odhadnout, že děti, které vyrůstají v harmonickém prostředí dobře fungující rodiny a pevného manželského svazku svých rodičů, by nejspíš odpověděly, že manželství je kvalitní vztah založený na vzájemné lásce, oddanosti, toleranci a dodržení slibu, a tedy vztah mimo jiné smluvní. A děti, které prožily rozpad rodiny - některé dokonce již několikanásobný - by patrně asi ani nepochopily, na co se jich ptáme, nebo by spíš poukazovaly na to, co by si přály, kdyby to bylo možné… Domnívám se, že náš hlavní problém je ten, že manželství prostě vnímáme jako cokoli jiného v  životě, a tedy nejspíš jako spotřební zboží. Když se pokazí a nejde reklamovat, tak si jednoduše pořídíme nové. Vždyť je to přeci tak snadné.
 
Jak se díváte právě na tento fakt – že mnohá manželství se dnes uzavírají a priori ne tak docela závazně. Netkví už jen v tom omezená platnost a potenciální pomíjivost?
Nevím, jak nyní vypadají manželské sliby na úřadě, zda-li si tam manželé vůbec ještě něco slibují. V církevních sňatcích si slibují, že spolu vytrvají v dobrém i zlém, dokud je smrt nerozdělí, a zároveň prosí Boha jako prostředníka, aby jim k dodržení tohoto slibu napomáhal. Smrtí se přitom nemyslí smrt vztahu, nýbrž definitivní ztráta partnera. Mám pocit, že osobní zodpovědnost vůči druhému člověku, resp. i vůči Bohu, se dnes vytratila. Právě v tom je možná kořen všech problémů. Řeknu asi něco nepopulárního: Co od lidí chceme, když jak premiér, tak jeho hlavní opoziční rival, tedy pánové, kteří by nám všem měli být pozitivním vzorem, se na horní hranici svého středního věku chovají, jak se chovají?
 
Média i povědomí lidí se dnes plní radami, jak přežít rozvod či jak uspořádat následnou péči o děti. Daleko méně se připomíná, že fungující vztahy vyžadují spoustu času a práce…
Rady slýcháme všelijaké, ale ty nehezké chvíle si vždy odžijí ti, kdo se rozvádějí. A nejvíce jejich děti, a je jedno, jestli je jim osm nebo osmnáct, prožívají to vždycky těžce. Pravda je, že to, co za něco stojí, také hodně stojí. Což znamená, že do kvalitního manželství je potřeba hodně investovat, vždyť to je závazek na celý život. Nebo spíš – měl by být. Jenže - slyší tohle někdy vůbec ještě mladí lidé od rodičů, ve škole, v médiích?
 
Proč dnes tolik lidí raději volí cestu stále nových a stále neúspěšných začátků?
Možná i proto, že se nikdy nedokázali poctivě vyrovnat hned se svým prvním vztahovým neúspěchem. Proto se snaží svou velkou vnitřní bolest rychle a snadno utišit. Výsledkem je druhé či třetí nepovedené manželství…
 
Neexistuje náročnější, ale také efektivnější škola života, než manželství a rodičovství. Budování nejužších možných vztahů, výchova potomků, hledání udržitelného rozvoje v partnerství, to všechno nezřídka vysiluje i bolí…
Myslím, že nejjednodušeji a přitom geniálně to vyjádřil M. S. Peck, když konstatoval, že: „Život je těžký“. Dovolil bych si dodat: „A někdy opravdu hodně bolí“. V podstatě veškeré úsilí, které v jakékoli činnosti smysluplně vyvíjíme, nás bolí. Námaha je únavná a stojí energii. Proč by manželství mělo být výjimkou? Na druhou stranu je úspěšná práce na vztahu vyvážena tou nejužší možnou intimitou, která mezi dvěma lidmi může vzniknout. To má obrovskou cenu.
 
Dá se na krize připravovat předem?
Krize prostě přicházejí a my je řešíme. Někdy dobře, jindy špatně. Připravit na ně se asi dost dobře nedá. Ale určitě se dá zdokonalit v technice jejich zvládání – mít už dopředu jakýsi plán postupu a něco tušit o pravidlech komunikace v nenadálých katastrofách… Za vůbec nejlepší předmanželskou přípravu považuji setkat se s někým, kdo v manželství prožil třeba padesát let. Osobně jsem to štěstí několikrát v životě měl. Prostě, příklady táhnou.
 
Dnes také slýcháme: „Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to přece zvládnu taky.“ Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?
Odpovím otázkou: „Co je normální?“ Názory, postoje a hodnoty české společnosti se posunuly tak daleko, že dneska nedokážeme odhadnout, co to přinese za deset, dvacet let. Ještě generace našich prarodičů nazývala úplatek nemorálností, zbytečné utrácení rozmařilostí, kouření hloupým zlozvykem, popíjení závislostí, interrupci vraždou a o euthanasii se vědělo, že je to svinstvo, protože ho používal Hitler k vyvraždění duševně zaostalých spoluobčanů. Dneska tohle všechno považujeme za normální. Možná by nebylo od věci se zastavit a položit si jednoduchou otázku: „Jsme vůbec my sami ještě normální?“ Je pravda, že rozvod existuje stejně dlouho jako instituce manželství. Ale není pravda, že se s ním všichni vyrovnají. Kdyby promluvili ti, kdo rozvodem prošli, kdyby našli odvahu a dokázali překonat velkou vnitřní bolest, aby otevřeli své nejniternější hlubiny, myslím, že bychom se nestačili divit. Lidé vstupující do manželství se podobají dvěma listům papíru, které na celé ploše potřete lepidlem a přiložíte k sobě. Dokonale přilnou – někdy zcela hladce, jindy s „faldíky, nicméně drží pevně pohromadě. Rozvod je pokus ty dva papíry po určité době dostat od sebe. I když to uděláte co nejjemněji, vždy oba papíry poškodíte.
 
Na čem záleží, jak dokážeme pěstovat své vztahy? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?
Netroufám si druhým lidem radit. Mohu říci jen tolik, že milovat druhého je postoj srdce. Je velmi důležité druhému odpouštět a sám prosit za odpuštění. Protože jsem křesťan, ještě dodám, že pro mě je klíčové, že se za svůj život zodpovídám Bohu. I v Něm mám důvěrníka a zastánce v těžkých životních situacích.
 
Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství? Jaké další vnější iniciativy by z Vašeho pohledu instituci manželství mohly vnitřně podpořit?
Jsem rád, že se někdo zastává manželství a rodiny. Jsem vděčný, že někdo vyzdvihuje jejich pozitivní hodnoty. A jak manželství a rodinu ozdravit? Těžko říci. Možná by úplně stačilo, kdybychom se více drželi zlatého pravidla „Jak chceš, aby s tebou jednali druzí, tak jednej ty s nimi.“
 
Petr Plaňanský v současné době působí jako duchovní pastýř Křesťanského společenství Nymburk. Ve svých článcích a rozhlasových pořadech se vyjadřuje k aktuálním problémům současných vztahů mezi lidmi. Je osmnáct let ženatý a má čtyři děti. Více na www.ksnymburk.estranky.cz
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje