úvod > Studie a úvahy > Rozhovory > Eva Labusová: Rozhovor s Ivanou Veltrubskou

Eva Labusová: Rozhovor s Ivanou Veltrubskou

Je v současnosti manželství ještě vnímáno spíše jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě „…když to nevyjde, tak se rozvedeme…“ ?
Můj názor je určitě trochu zkreslený, protože nejvíc přicházím do styku s těmi páry, které mají problémy. Na druhou stranu mnohé z těchto problémů vyvěrají právě z toho, že lidé k partnerským vztahům přistupují s určitou dávkou nezávaznosti. V poslední době mám celou řadu klientů, kteří ani nejsou sezdaní, ač mají děti, a když je to přestane bavit, tak se rozcházejí. Závaznost manželských slibů vnímám v současnosti jednoznačně jako oslabenou. Otázkou je, z jakých je to příčin. Snadná dostupnost řešení problémů rozchodem či rozvodem je určitě jednou z nich, stejně jako davové působení – lidé podléhají tomu, co se masově děje kolem nich. Bývám svědkem toho, jak se v jednom paneláku rozvede první pár, pak druhý a po nich i další přímo v řetězové reakci. Setkávám se ale i s páry, které vstupují do manželství s tím, že našli tu pravou a jedinou a celoživotní lásku. A když nastanou komplikace a např. dojde k nevěře, okamžitě jsou připraveni celý vztah zahodit. Nejde už tedy o instituci manželství, nýbrž o víru ve vzájemný vztah, která někdy stojí na vratkých základech.
 
Jaký význam instituce manželství dnes z Vašeho pohledu tedy ještě má?
Veliký – připomíná existenci určitých hodnot. Samozřejmě, že instituce manželství byla v minulosti oprávněně kritizována za určitou rigidnost. Nerozlučitelnost s sebou nesla mnoho pokrytectví a násilí. Zároveň ale, pokud do manželství vstupovali milující se lidé, spojovali svůj svazek s určitými všeobecně uznávanými hodnotami – se schopností obětovat se, být spolehliví, setrvávat spolu, i když nám není zrovna lehko. Věřilo se, že láska má různé fáze a různé podoby, a ne jen tu nejpříjemnější, dnes přeceňovanou - romantickou. Věřilo se, že instituce manželství má nějaký vyšší smysl. Opustit druhého znamenalo vybočit z normy a zpronevěřit se vyšším hodnotám. To dnes zcela chybí. Chybí ekonomické, sociální, psychologické i etické motivy, proč setrvávat ve vztahu, který se ocitl v krizi. Naopak si čím dál víc idealizujeme rozvod jako pro všechny přijatelné řešení.
 
Na cestě našeho osobního zrání asi neexistuje efektivnější škola života, než právě manželství a rodičovství. O čem svědčí fakt, že lidem je dnes bližší absolvovat sérii nových začátků a konců vztahů, než budování jednoho, zato ale do hloubky? Vždyť hromaděním vztahů svou situaci obvykle neřešíme, opakujeme stejné chyby a také bývá obtížné učinit pak zadost všem povinnostem, které se hromadí s přibývajícím počtem dětí v  příbuzenských propletencích z prvního, druhého a dalších manželství…
To už se dostáváme hodně pod povrch. Jít do hloubky vztahu znamená pracovat na sobě. To je hodně náročné a hodně bolestivé. K tomu, aby se lidé na takovou obtížnou cestu vydali, většinou potřebují pocítit nějaký mimořádný tlak, nějaký „mus“.   Jenže, jak už jsme řekly, že tyhle tlaky a „musy“ zmizely. Lidi dnes nic nenutí k tomu, aby na sobě pracovali. Do nejtěžších úkolů se nám prostě dobrovolně nechce.
 
Proč pak ale máte plnou ordinaci? Copak právě Vaši klienti nejsou důkazem, že někteří na sobě pracovat chtějí?
A vidíte, to je právě ono. Z vnějšího pohledu to opravdu může vypadat tak, že za mnou lidé chodí především z důvodů potřeby seberozvoje. Tak to ale bohužel není. K takové myšlence já své klienty ve většině případů pomaloučku a velmi opatrně vedu a mohu mluvit o úspěchu, pokud se mi nakonec podaří je k nějaké sebereflexi přivést. Chci říci, že poznání, že na potížích svého manželství se mám něco podstatného naučit a něco dozvědět o sobě, je u mých klientů spíše až jakási přidaná hodnota. Důvody, pro které ke mně přicházejí, jsou jiné.
 
Jaké?
Ve  většině případů se cítí hluboce zklamáni nebo zraněni z toho, že jim něco provedl partner. Že se proti nim postavilo jejich dítě. Přicházejí, protože jejich ego se vyrovnává s pocitem nějaké velké křivdy. Slýchám věty typu „já byl/a už dávno ve vztahu nespokojený/á, rovněž jsem uvažoval/a, že to skončím, ale prostě jsem mu/jí nechtěl/a ublížit, a on/a mi teď udělá tohle!“. Někteří se chtějí i mstít, přemýšlejí jak nad tím druhým triumfovat. Mají pocit pohanění – to když partnerství vnímají na tržním principu a nechtějí zůstat v roli těch odložených a vyřazených, o které není zájem. Také potřebují řešit potíže, které rozpady vztahů přinášejí do rodičovství, děti se pochopitelně brání, problémy se kupí.
 
Pocit pokoření a hlubokého dna může být ale přece také impulsem, který nám umožní, abychom se na sebe poprvé podívali jinýma očima. Abychom zatoužili začít jinak. Víc než pocit zrady nejbližšího člověka snad už nic bolet nemůže, ve srovnání s tím ta práce na sobě až tak nebolí…
Ano, a o tom je právě celá terapeutická práce. Na tom, co se stalo, se učíme, jak jsme k tomu sami přispěli. Co jsme měli udělat jinak. Krůček za krůčkem objevujeme, že z problémů, které máme v našich vztazích, se především dozvídáme něco o sobě i o tom, co bychom třeba na sobě mohli změnit. Ale je to velmi pozvolný proces, který nesnese žádné urychlování ani nátlak. Klient si musí na všechno přijít sám, já mu jen pomáhám to objevit.
 
Pomohlo by, kdyby lidé byli v oblasti mezilidských vztahů více vzděláni? Považujete za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně manželské reflexe třeba formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání?
Ano, ale jen do určité míry a za určitých okolností. Když jsme kdysi, před více než třiceti lety, zakládali manželskou poradnu, chodívala jsem také do základních škol a vedla tam předmanželskou přípravu v rámci výuky. Vedla jsem děti k tomu, aby o vztazích přemýšlely. Nedělala jsem to formou suchých přednášek, bylo to v podobě her a interakce, velmi je to bavilo. Také jsme pak dělali tzv. letní školičky vztahů v přírodě. A musím říct, že děti z těchto skupin, dnes už dávno dospělí, za mnou dodnes chodí. Na rozdíl od jiných klientů přicházejí s problémem už v době prvních příznaků krize, a ne až v době rozpadu. Přicházejí tedy včas, kdy je ještě naděje na záchranu. Neboli z těch našich dávných setkávání si nesou vědomí, že příčina problému může být i v nich samých a že krize nemusí znamenat konec vztahu, nýbrž jeho očistu a protříbení.
 
Na čem záleží, jak dokážeme své vztahy udržovat? Co považujete za základní psychohygienu manželství?
Já myslím, že důležité jsou pozitivní příklady – znát spokojené páry, které jsou spolu navzdory všem problémům a překážkám dlouhá desetiletí. S potížemi v manželství bychom měli předem počítat a připravovat se na ně. Význam přikládám otevřené komunikaci. A také osobnímu vzdělávání, nejdostupnější je asi čtení dobrých knih o manželství. V ideálním případě je páry mohou číst spolu a diskutovat nad nimi. Jsem vždycky nadšená, když se od někoho dozvím, že spolu něco četli a pak si vyměňovali názory nad svými rozdílnými pohledy a nad tím, na co dát pozor, aby spolu mohli být a byli spolu rádi.
  
Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství?
Dozvídám se o ní až od vás a jsem moc ráda, že něco takového běží. Mám pocit, že dobrá osvěta dnes strašně chybí. Zároveň ale osvětu vnímám jako záležitost, která se dotýká spíš rozumu, změnu ale přinese jen to, co se dotkne našeho srdce. Proto si také myslím, že kampaň Národní týden manželství až tak nezasáhne současnou dospělou generaci a že případné zlepšení můžeme očekávat snad až v té příští. Ti, kteří dnes uzavírají manželství jsou hodně sebestřední, souvisí to s výchovou v duchu „vše pro dítě“, jaké se jim dostalo. V příští generaci bude třeba napravovat zase z toho plynoucí chyby. Jako pozitivní naopak vidím to, že padá tabu o problémech ve vztahu hovořit a hledat pomoc odborníka. Stále více lidí také už vzájemnou komunikaci nevidí jako něco zcela samozřejmého, ale přijímá možnost „učit se“ jí. Konečně komunikační kurzy jsou dnes samozřejmostí i v různých zaměstnáních. Ke změně postoje a etických norem ale bohužel nelze nikoho nutit. Je možné jen otevřít před ním cestu po které bude sám chtít jít.
 
PhDr. Ivana Veltrubská založila a 20 let vedla Manželskou a předmanželskou poradnu v České Lípě. Od roku 1994 má soukromou praxi. Zabývá se rodinným poradenstvím, vede kurzy a výcviky, pracuje jako supervizor pro pracovníky pomáhajících profesí. Je 33 let vdaná a má dvě dospělé děti. Více informací na www.ivavel.cz
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje