úvod > Studie a úvahy > Rozhovory > Eva Labusová: Rozhovor s Pavlem Rausem

Eva Labusová: Rozhovor s Pavlem Rausem

Proč má dnes tolik lidí problém přijmout manželství jako celoživotní závazek?
Důvodů je mnoho - strach, že to nebude fungovat, chybějící představa, jak vlastně dobré manželství vypadá, když vztahy okolo se rozpadají, všeobecná nechuť k jakémukoli závazku a podobně. Zároveň se mi ale zdá, že mnoho lidí po blízkém vztahu touží, že zůstává vysokou hodnotou.
 
Jak vnímáte fakt, že součástí běžných svatebních obřadů dnes už není žádný bezprostřední slib, neboli že manželství se a priori neuzavírají až tak závazně? Netkví už jen v tom jejich potenciální pomíjivost?
Jedním z předpokladů dobrého manželského vztahu je, že do něho trvale investujeme, jinak nemůže růst a nemůže se prohloubit. Je nutné se otevřít a být zranitelní, abychom se vůbec mohli přiblížit, a to vždycky představuje riziko. Bez určitých, ať už formálně vyslovených nebo nevyslovených, záruk tohle riziko nikdo nechce podstupovat. Myslím, že nezávazné manželství nebo vztah na zkoušku nejsou vlastně možné. Je to, jako bychom chtěli plavat v řece, a zároveň se nenamočit. Rozumím strachu mnoha lidí, kteří se bojí zklamání, a jsou proto opatrní. Na druhé straně je to právě tento strach, který často brání, abychom mohli kvalitní hluboký vztah v manželství vytvořit.
   
Je strach, o kterém mluvíte, i důvodem toho, že mnozí lidé raději volí cestu stále nových začátků?
Mnoho lidí se domnívá, že manželství je vztah, kde věci musí jít samy, a pokud tomu tak není, je potřebná změna. Manželství v tomto pojetí není domem, na němž je třeba před tím, než ho můžeme užívat, pořádně zapracovat, ale spíše čekáním na zlatou rybku, která jednoho dne přece musí připlout! To vede k podcenění nutnosti práce na vztahu. Zlatou rybku je třeba objevit a pěstovat ve svém partnerovi a je třeba  se o ni starat. Někdy ji máme blíž, než si sami představujeme, a problém je v tom, že ji nedokážeme objevit a kultivovat. Pokud nerosteme my sami, nemůže růst ani náš vzájemný vztah. A každý vztah, který roste do hloubky, je někdy těžký. Člověk, který začíná stále nové vztahy, má většinou problémy s blízkostí. Nese se na povrchní vlně nového začínajícího vztahu, ale nedokáže ho prohlubovat a udržet.
 
Měli bychom se na pravděpodobné těžké okamžiky či krize v manželství připravovat předem?
Vztahy zcela bez krizí neexistují. Důležitá je proto naše schopnost krizemi projít a nenechat je rozrůst do neřešitelných rozměrů. Každá krize odhaluje nás samotné a zároveň nám umožňuje vidět druhého takového, jaký je. To bývá dobrým začátkem reálného autentického vztahu. Krize je ovšem také náročným a vyčerpávajícím obdobím, kdy ztrácíme půdu pod nohama, kdy prožíváme hluboká zklamání. Pokud přesto dokážeme vnímat nejen sami sebe, nýbrž také druhého, pokud přemýšlíme, jak i pro druhého je to, čím právě procházíme, těžké, nalézáme příležitost k novému přiblížení. Na určité aspekty krize se nelze připravit. Vždycky nás zaskočí. Dotkne se nás na citlivém místě. To je také důvod, proč se během krize obvykle nechováme normálně a proč normálně neuvažujeme. Jde o to zvládnout během vypjatých okamžiků své projevy, umět se zastavit a promyslet si, co se vlastně děje a jak to zvládnout lepším způsobem. Je důležité udržovat komunikaci, ale ne tak, že jen ventilujeme své emoce a tím hromadíme další zranění. V tomto smyslu může být užitečný seminář, na kterém se lze teoreticky předem připravit na to, co v manželství může přijít. Nemůžeme si ale představovat, že tím zabráníme tomu, abychom při svých vlastních krizích neprožívali bolest a nejistotu jako důsledek ohrožení.
  
Považujete tedy za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně další vzdělávání již v manželství (např. formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání apod.?)
Předmanželská příprava může být užitečná. Jsou to ale mnohem více naše základní hodnoty a přesvědčení, která nás v našem vztahu povedou. A ta se budují mnohem dříve a jsou mnohem hlubší, než aby je šlo změnit během několika večerů. Co vidím během podobných seminářů jako důležité, je vědomí, že se o tom, co prožíváme, dá mluvit. Pokud se o tom dá mluvit, dá se tomu porozumět. A pokud se tomu dá porozumět, dá se s tím něco dělat. Přínosné je i setkání s dalšími páry, jimž na vzájemném vztahu záleží, s nimiž můžeme porovnat své zkušenosti a upevnit své vědomí, že nejsme sami, kdo určitý problém má. V tomto smyslu je dobrá nejen předmanželská příprava, ale ve všech fázích manželství i každé další setkávání s jinými páry, ať už jde o vztahy formálnější, nebo o zcela blízké a přátelské.
 
Dnes často slýcháme: „Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to zvládnu taky.“ Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?
To záleží na tom, co pod pojmem „vyrovnat se s rozvodem“ chápeme. Pokud tím myslíme, že to dotyční přežijí, pak k tomu s vysokou pravděpodobností dojde. Důsledky rozvodu jsou ale mnohem komplikovanější a vážnější. A to nejen pro ty, kdo se rozvádějí, nýbrž i pro několik dalších generací po nich. Rozvod má důsledky pro širší rodinu, pro komunitu a pro celou společnost. Většinou si představujeme, že lidé, kteří zvažují rozvod, mají jen dvě možnosti. Buď zůstat v manželství a být neuspokojení a nešťastní po zbytek života, nebo odejít, projít těžkým obdobím a pak okoušet pravé štěstí. Jeden dlouhodobě prováděný výzkum na Chicagské univerzitě porovnával míru osobní spokojenosti po pěti letech po manželské krizi u těch, kdo krizi překonali a zůstali v manželství a u těch, kteří se rozvedli. Zjistilo se, že ti, kdo se rozvedli, nebyli šťastnější než ti, kdo zůstali v manželství. Naopak, ti, kdo manželství udrželi, vykazovali po pěti letech vyšší míru spokojenosti.  
 
Na čem záleží, jak dokážeme své vztahy pěstovat? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?
Já vidím jako důležité nevzdávat to. Nacházet v sobě ochotu znovu hledat, co se s problémy, se kterými se potýkáme, dá dělat. Nebo, pokud zakoušíme období klidu a spokojenosti, to nebrat jako samozřejmost, ale stále pro vztah něco podnikat. Můžeme si přečíst knihu, absolvovat seminář, mluvit s dalšími blízkými lidmi o tom, co prožíváme. Často můžeme být překvapeni, že přestože jeden z nás je se vším spokojen, druhý prožívá vleklou frustraci. Nikdy není dobré složit ruce v klín. Nepřáteli manželství jsou vzájemné vzdalování, skrytá sklíčenost, nevyřešené vlastní otázky, skrytý konflikt - jednorázový nebo ve své chronické fázi, chybějící radost ze vzájemné přítomnosti a stres či únava, které způsobí, že si doma už nemáme co dát. Vidím jako důležité pravidleně vědomě něco pro toho druhého udělat, být tvořiví a vynalézaví, komunikovat, zjišťovat, co druhý prožívá, udělat si na sebe kvalitní čas a neutíkat před budováním vztahu k zdánlivě příjemnějším činnostem.
 
Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství? Jaké další vnější iniciativy by z Vašeho pohledu instituci manželství mohly vnitřně podpořit?
Národní týden manželství vítám, Upozorňuje nás, že máme věnovat pozornost tomu, co je banální, a přitom nejdůležitější - vztahům s našimi nejbližšími. Je cenné, že se iniciativa NTM rozrůstá a že u nás nalézá podporu. Každý další seminář, konference nebo i jen neformální setkání těch, kteří se chtějí navzájem podporovat, mají velikou cenu. Tím vším napomáháme tomu, aby manželství nebylo přežitou institucí, ale aby bylo plné života a hluboké intimity. Vždyť po takovém živém a autentickém vztahu většina lidí opravdu touží.
 
Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy., M.A. Theol., působí jako vedoucí katedry pastorace při Evangelikálním teologickém seminář v Praze. Je 24 let ženatý a má dvě dospělé dcery. Více též na www.parakletos-cz.org
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje