úvod > Studie a úvahy > Rozhovory > Věrnost je vědomé rozhodnutí

Věrnost je vědomé rozhodnutí

Rozhovor s evoluční psycholožkou Kateřinou Klapilovou

Ač je nevěra pro partnerské vztahy velmi nebezpečná, současná společnost k ní přistupuje s tolerancí. Jsme v tomto ohledu svědky historické výjimky?
Nedomnívám se, že je ten posun natolik velký. Podíváte-li se na věc z historického hlediska, existují období, ve kterých byla nevěra záležitostí společensky tolerovanou dokonce ještě víc než dnes. Záleží vždy na sociální vrstvě a kultuře, o kterou se zrovna opíráte. Pojem nevěry a pojem rodiny se bezesporu také mezikulturně liší. To, že byla dříve rodina pevnějším svazkem, souviselo s tím, že měla daleko více nezastupitelných funkcí než má dnes – např. žena nebyla finančně soběstačná a vztah pojila řada ekonomických vazeb. Taktéž žilo více lidí v neanonymním prostředí menších měst a vesnic, kde bylo riziko prozrazení nevěry a sociálního odsouzení za ni vysoké. To neznamená, že k nevěře nedocházelo, ale nebyla tak na očích a vztahy držely pohromadě třeba i za dramatických okolností.

Určitě je třeba si ujasnit, co pojmem „nevěra“ vlastně chápeme.
Ze svého vlastního kvalitativního výzkumu vím, že subjektivní hranice nevěry je u každého položena jinak - od myšlenek na jiného člověka či trávení času s někým jiným, přes různé fyzické aktivity až po sexuální styk s jinou osobou než je stálý partner.

Váš obor – evoluční psychologie – čelí časté kritice z řad laické i odborné veřejnosti, a to kvůli popularizaci výsledků odborných studií, která mívá v médiích velmi zjednodušenou podobu. Např. se takto dovídáme, že muži jsou přirozeně spíše promiskuitní, zatímco ženy spíše monogamní, takže u muže je střídání partnerek omluvitelnější.
To jsou samozřejmě velká zkreslení. Rovněž představy o rigidním genetickém podmínění různých typů chování jsou podobně naivní. Takové představy však bohužel mohou být velmi snadno zneužívány jako argument pro zbavování se zodpovědnosti za své činy. Evoluční psychologie ale neříká nic o tom, jak by věci měly být. Pouze popisuje mechanismy, které jsou, a snaží se vysvětlit, proč jsou (proč byly výhodné z hlediska reprodukčního úspěchu pro naše předky). Přichází pouze s popisem jakéhosi repertoáru reakcí, které mohou být použity v závislosti na situaci, ve které se jedinec ocitne. Nehodnotí, zda jsou některé z nich dobré a některé špatné. Ano, je pravda, že na základě odborné literatury je např. prokázáno, že muži mají v průměru vyšší tendence ke střídání sexuálních partnerek než ženy. U žen má nevěra častěji dlouhodobější charakter a objevuje se spolu s poklesem satisfakce v partnerství. U mužů má nevěra častěji krátkodobý sexuální charakter - vztahy na jednu noc, úlety - a se spokojeností v partnerství nemusí přímo souviset. Ženy dokáží nevěru před partnerem častěji déle a úspěšněji skrývat a naopak v odhalování nevěry jsou úspěšnější než muži. Muži se až z 90% po odhalení ženiny sexuální nevěry s ženou rozcházejí, ženy tak činí v podstatně nižším procentu atd. Problém je ale v tom, že se jedná o statistické rozdíly. Neznamená to, že všichni muži jsou takoví a všechny ženy zase makové, anebo že by to, co dělá větší část mužů nebo žen bylo dobré nebo špatné.

Jak si vysvětlit, že ač na jednu stranu dnešní společnost nevěru toleruje, na druhou většinou lidé cítí, že nejde o dobré chování. Že dopustit se nevěry vůči dlouhodobému partnerovi, zvláště pokud u svatby došlo ke slibu věrnosti, je zkrátka podraz?
To, jak mají lidé nastavené subjektivní hranice toho, co je a není správné, resp. zda a jakým směrem jsou schopni vědomě pracovat se svými emocemi, je z velké části ovlivněno jejich ontogenetickým vývojem – tedy výchovou, předchozími zkušenostmi s nevěrou vlastní, partnerovou nebo rodičů. V jednom článku jsme např. nedávno skutečně prokázali jistý vliv nevěry otce na zvýšenou pravděpodobnost nevěry u synů. Jestli je ale v dané situaci nevěra morální či nemorální nebo pozitivní či negativní, závisí zcela na morálním systému dané společnosti a na subjektivním nastavení jedince.

Dá se říci, na čem nakonec záleží, zda si muž a žena dokážou být věrni?
Nedá. Jistě existuje řada strategií, které se sexuální či sociální monogamií mužů a žen souvisejí. Z pohledu evoluční psychologie je nejrozšířenější strategie tzv. seriální monogamie – tedy vystřídání několika dlouhodobých partnerů za život. To, zda se v nich udrží sexuální exklusivita, či zda se rozpadnou, závisí na spoustě faktorů, např. na již jmenované výchově, kulturním kontextu, předchozích zkušenostech, spokojenosti, na tom, zda jsou ve vztahu děti a je-li tedy splněn reprodukční a výchovný účel páru atd. Konečný výsledek je ale vždy závislý na vědomém rozhodování každého člověka. Faktem zůstává, že nevěra vždy něco změní. Nutí jednoho či oba partnery přemýšlet. Z jejich subjektivního pohledu může mít zcela rozdílný význam a hodnocení. Nelze však říci, že sklony k nevěře máme nebo nemáme vrozené. Jak se kdo v dané situaci chová a co si nakonec vybere, nelze předpovědět.

Mgr. Kateřina Klapilová je doktorandkou lékařské psychologie a psychopatologie na 1. LF UK. Přednáší na FHS UK (Evoluční psychologie, Experimentální psychologie, Lidská sexualita, aj.). Věnuje se zejména výzkumu změn partnerské sexuality, ženského sexuálního chování a atraktivity žen v průběhu menstruačního cyklu a pod vlivem užívání orální hormonální antikoncepce.

Eva Labusová
www.evalabusova.cz

Vyšlo v časopise děti a my 2 2011
 

anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje