úvod > Ročníky > 2010 > Ohlasy > Dopis od Zuzany

Dopis od Zuzany

Nejromantičtější přiběhy v manželství
         Říká se, že největší radost nám udělají maličkosti. Myslím si, že je to pravda. Maličkosti nás nic nestojí, vymyslíme je hned a můžeme je také hned zrealizovat. A často samozřejmě souvisí s romantikou…
         Romantika asi znamená pro mnoho mužů něco nesnesitelného, co musí občas vytrpět kvůli nám ženám. Alespoň to tak často slýcháváme. Sama takovou zkušenost nemám a po svém boku mám romantika. Když se mě na druhé schůzce zeptal, zda jsem romantická, trochu jsem zaváhala co odpovědět. „Někdy určitě ano, ale snad to moc nepřeháním.“ To jsem ovšem říkala sama sobě. Nahlas jsem řekla, že vlastně ani moc ne a že jsem spíš realista. Nechtěl jsem ho hned vyděsit. Až po nějaké době, kdy si páry sdělují, jak se vnímaly na začátku a kdo si co myslel, jsem se dozvěděla, že tehdy doufal, že řeknu, že romantická jsem. Takové ženy totiž prý moc nepotkával. Brzy jsme ale zjistili, že si rozumíme i v tomto směru, a tak u nás běžně probíhají schované zamilované lístečky, vzkazy na zrcadle, básničky a květiny.
         Můj manžel na mě od prvního okamžiku působil jako velký drsňák, chlap, co podle ostatních vypadá, že je dost „od rány“. Ani jsem si nepomyslela, že by se hrnul do ženění. A už vůbec ne se mnou - dost náročnou ve všech směrech. Jaké bylo mé překvapení, když den ode dne víc a víc otvíral své krásné srdce. Zamilovali jsme se snad na první pohled. Připadali jsme si jako blázni, protože jsme pro sebe byli dokonalí. Přesně tak dokonalí, jak to prý nikdy nemůže být. Po pár týdnech (přesněji řečeno po dvou) jsme sem tam prohodili narážku na svatbu. Později to bylo čím dál častěji, a tak jsme tomu radši začali říkat „věci, o kterých se nemluví“, protože manžel nechtěl, abych očekávala jeho žádost o ruku. Chtěl mě překvapit. Po tříměsíční známosti jednou přišel domů s pugetem lilií a pošeptal mi, že bychom asi už měli mluvit o tom, o čem se nemluví…kleknul si a se slzami v očích a s prstýnkem se mě zeptal, jestli bych chtěla být jeho paní. A já jsem zažila to nejkrásnější překvapení svého života. Řekla jsem ano.
         Na svatbu jsme se připravovali čtyři měsíce, protože to byla pro oba svatba první (a poslední), chtěli jsme si to užít a i když nás málem několikrát svedla myšlenka, že se vezmeme „teď hned“, vydrželi jsme to. Na to období nikdy nezapomenu. Kdy se mnou můj drsňák vybíral svatební kytku, ozdoby, hudbu a všechny ty pro muže tolik nezáživné věci. Všechno ho zajímalo, a já tak každým dnem od něj dostávala další a další důvody proč si ho vzít. Říkali jsme si „snoubenče“ a „snoubenko“, ve snech jsme se oba už několikrát vzali a moc jsme se těšili. Napadlo nás ale, že všechny ty přípravy a těšení pak skončí jedním a pouhým „ano“. Přemýšleli jsme, jak do toho dát víc šťávy…
         Vymysleli jsme si svůj vlastní svatební slib. Zkoušeli jsme si ho nahlas říkat, abychom odbourali trému, a dopadlo to skvěle. Svatba byla krásná a ihned poté jsme odjeli na svatební cestu. Všechno to bylo jako z knížek, až jsem se občas skoro zdráhala naši lásku pořád tak před všemi vychvalovat, ale co naděláte, když máte opravdu tak výjimečný vztah, když jste se prostě našli. Dnes vím, že jsem našla svou spřízněnou duši, svého nejlepšího přítele, muže, který mi imponuje, který mi rozumí jako ženě a také vím, že já mu všechno oplácím stejnou mincí. A kde se to souznění vůbec vzalo? Inu potkali se dva stejní lidé, kteří dýchají jeden pro druhého a kteří se rozhodli, že si vzájemně dají úplně všechno. Cítíme, jak vidíme navzájem do svého nitra, nestojí mezi námi nic, co by vzbuzovalo pochybnosti. Když se rozhlédneme kolem sebe, je těžké najít podobný pár. Možná se lidé navzájem berou jako samozřejmost, možná si nejsou vědomi toho, že harmonii musíme pěstovat nepřetržitě. Hlavním důvodem ale asi bude sobectví. Lidé nechtějí nic moc obětovat. A pokud budou žít jako „já“, nikdy nedosáhnou toho nenahraditelného „my“. Vidíme to u našich vrstevníků. Do manželství se nehrnou, peníze a majetek jsou jasně rozděleny, potřebují si od druhého odpočinout a milostný vzkaz na lístečku schovaném ve svačině nikdy nedostali.
         Pro nás dva je tedy zasnoubení a svatba tím nejromantičtějším, co jsme zažili a na co neustále vzpomínáme. Věříme, že když takhle romanticky začal náš vztah, dokážeme si ho tak i udržet a rozvíjet ho. A co víc? Naše první výročí od seznámení oslavíme už za pár dní v Národním týdnu manželství! No nebylo nám manželství předurčeno? Snad budeme dlouho plout jako dvě věrné labutě po klidné Vltavě.
                                                                                                                                                                                   Zuzana, 1. února 2010, Praha
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje