úvod > Studie a úvahy > Články > Jak se rodí empatie?

Jak se rodí empatie?

Rodiče, usilujte o citlivou péči profesionálů v čase těhotenství, porodu a raného věku vašich dětí. A pokud jste na počátcích svého rodičovství konfrontováni se silnými emocemi, nebojte se jim – třeba i s pomocí odborníka – otevřít. Zahájíte hojivý proces, který pomůže vám, vašemu manželství, vašim dětem i celé společnosti…

--------------------------------

Rostoucí počet výzkumů dnes zkoumá stres u dětí v prenatálním období i po porodu. Shromažďují se fakta týkající se potřebnosti klidného láskyplného rozpoložení ženy v počátcích jejího mateřství a o důležitosti podmínek, v nichž se utváří vazba mezi matkou a dítětem. Přibývá důkazů, že děti žen vystavených během těhotenství, při porodu nebo v raném věku nadměrnému stresu, mohou být ohroženy změnami normálního vývoje. Nakolik tyto skutečnosti zohledňuje český systém porodnických služeb? Kolik máme v České republice rodinných poraden zaměřujících se na tato témata? A jak se prožívání těhotenství, porodu a raného věku odráží v psychosomatickém zdraví manželství a rodin?

Stále dokonalejší možnosti vědy potvrzují, co jsme donedávna spíš jen předpokládali: Okolnosti těhotenství, porodu a prostředí, do kterého se dítě narodí, jsou pro další vývoj miminka i jeho rodičů v mnohém určující. Během těhotenství, při porodu i v prvních měsících, resp. letech, života potřebuje dosud nezralý nervový systém dítěte pokud možno speciální, ohleduplnou péči, přizpůsobenou časově neodkladným senzitivním vývojovým potřebám. K „chráněnému druhu“ spolu s dítětem patří také novopečení rodiče - i oni si zaslouží citlivé zacházení. 

Nakolik informovaní jsou ti, kdo v České republice o nastávající matky pečují?

Co se porodnictví týká, základní informace přinesl nedávný výzkum Psychosociální aspekty v současném českém porodnictví – kvalita perinatální péče očima rodiček, provedený pod patronací katedry psychologie při FF UK Praha. Poukázal mimo jiné na to, že české porodnictví  - vedle vynikající technické úrovně - dosud vykazuje mnohé deficity vzhledem k psychologickým potřebám rodiček a novorozenců, a to zejména rutinními intervencemi do porodu, narušováním bondingu a nízkou podporou samostatnosti a kompetencí matek. 

Tyto frustrace se následně projevují i v partnerském a rodinném životě. Svědčí o tom důvody, pro které ženy nebo rodičovské páry vyhledávají rodinné poradenství. Bohužel ordinací terapeutů, kteří by se této problematice věnovali, není zatím dostatek (viz. také článek „Poporodní trauma (ne)existuje“ v Rodičích 10/2013).

Proč rodiče krátce po porodu terapeutickou pomoc vyhledávají?

  • Ženy přicházejí z důvodů přetrvávajících poporodních depresívních nálad. Potřebují zpracovat zážitek nevydařeného porodu doprovázený pocitem vlastní ženské nedostatečnosti a nízké důvěry ve vlastní mateřskou kompetenci. Děje se tak zejména po neplánovaných císařských řezech. Ženy přicházejí, protože ve svém okolí pro svůj stav nenalézají dost pochopení a nemají se komu vypovídat.
  • Ženy i muži přicházejí zoufalí z toho, že nejsou schopni k svému miminku patřičně přilnout. Rozumem ho milují a chtějí pro ně to nejlepší, ale emočně se neumějí přenést přes pocit, že dítě je vetřelec, který páru vzal jeho předchozí život a pohodlí.
  • Ženy i muži přicházejí řešit svou neschopnost čelit dětskému pláči a odpovídajícím způsobem na něj reagovat.
  • Páry přicházejí řešit stagnující sexualitu, kdy si muži stěžují na strádání, a ženy uvádějí, že pohlavní styk je pro ně po komplikovaném porodu nebo po epiziotomii dlouhodobě bolestivý.   
  • Páry přicházejí do poradny řešit svou neschopnost usmiřovat své konflikty nebo v horším případě přicházejí řešit svůj rozchod – přibývá rozpadů manželství s dětmi před nástupem do školy a výjimkou nejsou ani rozchody rodičů miminek a batolat.

Dá se vystopovat něco, co mají tyto problémy společného?

Domnívám se, že u kořene těchto problémů najdeme především stagnující empatii a patologické emocionální prožívání stejně jako sníženou odolnost na stres. Svůj význam má i neschopnost současných rodičů vypořádat se s nároky a potřebami malého dítěte a nereálná očekávání - mnoho párů dnes dopředu netuší, co péče o malé dítě vlastně obnáší.

Při rozhovorech s  rodiči, ať už v poradně nebo při přednáškách, často společně docházíme k poznání, že základem problémů jsou jejich vlastní nenasycené dětské potřeby. Když to během společné práce ozřejmíme a podaří se nám to pojmenovat a případně v mezích možností terapeutického procesu dosytit, rodiče s překvapením pozorují vlastní proměnu. Přesvědčivým příkladem je terapií získaná schopnost podpůrně reagovat na dětský pláč: matky se nejprve leknou vlastní agrese, to když je pláč jejich miminka irituje. Obvykle se dlouho snaží ovládat, a pak se jednou neovládnou, miminko odloží a nechají ho plakat v jiné místnosti, nebo jím v horším případě zatřesou nebo ho i uhodí (obojí je pro miminko krajně ohrožující). Až tehdy rodiče obvykle pochopí, že je něco v nepořádku a vyhledají odbornou pomoc. Po té co smějí v chráněném prostředí poradny ventilovat své pocity a vyplakat svoje vlastní slzy, se jejich chování zásadně mění.

Potomek rodičům na nevědomé úrovni evokuje přemíru emocí, s nimiž se musí vypořádat

Jde jak o emoce pozitivní (radost, naděje, očekávání…), tak negativní (úzkost, hněv…). Oba typy emocí obvykle navazují na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Příklad: Pokud má žena v sobě nezpracovanou bolest ze ztráty nebo opuštění, může se tato bolest při zrodu jejího mateřství vynořit s velikou naléhavostí. Pokud naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Je těžké dát dítěti něco, co jsme jako děti sami nedostali.

Při mediaci partnerských a manželských konfliktů je častým problémem faktická nedospělost jednoho nebo obou partnerů. Hádky mezi partnery vznikají, protože od sebe vzájemně očekávají plnění svých nenasycených dětských potřeb. Soupeří spolu, místo aby spolupracovali. Nebo v druhém hledají rodiče, ne partnera.

Odkdy miminko vnímá?

Klíčová je pochopitelně otázka, jak je to s vnímavostí dětí v děloze či u novorozenců a miminek. Rozhodně jinak, než jak to předjímali naši předkové – západní společnost na rozdíl od domorodých kultur ještě nedávno, v počátcích 20. století, považovala nenarozené a nejmenší děti za bytosti, které příliš necítí. Zbytky tohoto myšlení se bohužel zachovaly dodnes. Setkáváme se s nimi např. v názoru, že miminka lze nechat osaměle vykřičet a že je to dobré k tomu, aby se přílišnou pozorností nerozmazlila.

Opak je pravdou. Lidská bytost pojímá od konce prenatálního života přes porod do druhého až třetího roku věku velmi silně všechny podstatné emocionální vjemy (protože amygdala miminku vyzrává ještě před porodem). Avšak pro nezralost potřebných center v mozku (hipokampus se dotváří okolo třetích narozenin) nemá dosud možnost je vědomě zpracovat ani k nim zaujmout racionální postoj. To znamená, že dosud nenarozené a nejmenší děti jsou okolnostem a jejich působení vydáni napospas. V psychoterapii hovoříme o vlivu tzv. prvotních otisků (Arthur Janov) či prostě o utváření nevědomí (Freud, Jung).

Je třeba pracovat na tom, aby se podmínky pro porod i čas raného dětství dále zlepšovaly

Jen tak se bude moci utvářet nejen zdravotně, ale také psychologicky bezpečné prostředí pro nitroděložní vývoj, porod a raný věk. Praktický život i výzkum jednoznačně ukazují, že sociální a psychické zdraví společnosti se odvíjí od způsobu, jakým zacházíme s nejmenšími dětmi v době, kdy procházejí časově neodkladným a vývojově senzitivním obdobím utváření schopnosti vazby, vztahu a empatie.

Tohle období, s některými vrcholnými fázemi (bonding, attachment, separační úzkost…) probíhá od početí přes porod zhruba do třetích narozenin. Dokážeme-li se v této době o děti starat s láskou a vřelostí a může-li mezi rodiči a dětmi vzniknout první prototypní zdravá soudržná vazba, mohou se mysli dětí vyvíjet směrem k  empatii a flexibilitě, a tím i ke schopnosti vytvářet si k ostatním i k sobě samým soucitný a smysluplný vztah.

Není pochyb o tom, že i způsob, jakým utváříme porodnické služby a podmínky pro raný věk, spolurozhoduje o tom, zda ve společnosti bude přibývat lidí úzkostných, agresivních, zakomplexovaných, postrádajících smysl a celkově odcizených - nebo těch druhých.

Změna k lepšímu na obzoru?

Naštěstí je mezi námi dost těch, kteří usilují o pozitivní změny. Jak mezi profesionály, tak mezi rodiči. Obě tyto skupiny se vzájemně setkávají právě během plánování příprav na porod nebo také během následné péče a poradenství. Ne vždy si umějí hned naslouchat. Zdaleka ne všichni zdravotníci a terapeuti jsou totiž schopni postavit se vlastním traumatům, zpracovat je a získat tak skutečnou profesionalitu. Vzájemné empatii a toleranci se v naší zemi po pádu totalitního režimu stále ještě bolestně učíme.

Podstatou empatie je schopnost dívat se na věci očima druhého, vyrovnávání protikladů a respekt k jinakosti. Skrze snahu porozumět těm, jejichž názory nesdílíme, vždy hlouběji pronikáme i sami k sobě a k tomu, co jsme si sami dosud nezpracovali. Upřímná snaha přiznat si to bývá základem osobního zrání jednotlivců i klíčem k uzdravování vztahů – v manželství, v rodině, v komunitách i ve společnosti.

Chcete se dozvědět více? Čtěte:

Aletha Solterová: Moudrost raného dětství, nakladatelství Triton 2014

Laura Gutmanová: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem, Maitrea 2013

Rüdiger Dahlke: Princip stínu, Avanis  2013

Arthur Janov: Prvotní otisky, Maitrea 2012

Peter A. Levine, Maggie Klineová: Trauma očima dítěte, Maitrea 2012

Elisabeth Geisel: Slzy po porodu, One Woman Press 2004

 

O autorce:

PhDr. Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů s poradnou v Praze 8 Kobylisích. Věnuje se také publicistice. Téměř od počátku jeho existence je spolupracovnicí časopisu Rodiče.  Více na www.evalabusova.cz

 

Vyšlo v časopise Rodiče 2/2014

anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje