úvod > Studie a úvahy > Články > Partnerských rozchodů přibývá. Mohou za to děti?

Partnerských rozchodů přibývá. Mohou za to děti?

(text: Eva Labusová)

Vzhledem k tomu, že jsme v současnosti svědky až epidemického množství vážných rozepří či rozchodů párů s malými dětmi, skoro to vypadá, že rodičovství partnerskému a manželskému soužití nesvědčí. Co se to vlastně děje? A kde hledat příčiny rozpadu mladých rodin? 

Nepřehlédnutelným důvodem je nejspíš už to, že harmonickému rodinnému soužití nepřeje doba. Hovoří se o krizi manželství a rodiny. Jejich význam nahlas podceňuje i mnoho odborníků. Experimentuje se s nejrůznějšími náhražkami a od někdejší definice, že rodinu tvoří dva jedinci opačného pohlaví a jejich děti, resp. že jde o vícegenerační soužití rodičů a dětí, ať už v rodině úplné nebo neúplné, jsme dospěli až k tvrzení, že rodinu tvoří prostě ti, kdo se za ni prohlásí. 

Tolerance k rozpadu vztahů je enormní. Rodinné soužití v očích mnohých pozbývá přirozené autority i žádoucnosti. Navíc do rodičovství vstupuje generace sama již v mnoha případech pocházející z rodin rozbitých, rozvod vnímající jako normu. Z manželství a rodičovství se tak stávají projekty svého druhu. Pro někoho krátkodobé a spíše experimentální, pro jiného celoživotní a s důrazem na pernou práci a osobní rozvoj všech zúčastněných. 

Trendy současné české rodiny 

Zřejmě poprvé je nedávno otevřeně popsala publikace „Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví“ z nakladatelství Maxdorf. Z uvedeného vyplývá, že rodina to nemá snadné. Není dost dobře možné mluvit o stabilitě tam, kde se normou stává absence očekávání trvalosti vztahu. Kde vzrůstá oblíbenost soužití mimo manželství (více dětí se už rodí mimo manželství než v něm). Kdo běžně dochází k odpojení sexuality od rodičovství. Kde se vytrácí nebo dokonce bývá popírána specifičnost mužské a ženské role a zvyšuje se orientovanost na individuální svobodu. Kde dochází k oslabování komunitní pospolitosti a kde se odpovědnost za úkoly, dříve rodinou jaksi automaticky přijímané (jde např. o péči o nejmenší děti nebo o nemohoucí seniory) samozřejmě přesouvá na vnější instituce. Pohled na fungující rodinu jako na základní stavební kámen společnosti a jako na důležitý předpoklad pro naplňování vývojových potřeb dětí i dospělých zastává z vnějšího pohledu už jen menšina lidí. 

Umění založit rodinu a setrvat v ní se nám nedostává 

Páry mají k rozchodu nebo rozvodu mnohem blíže, než tomu bylo dřív. Vztahy se přitom často rozpadají bez skutečné hluboké příčiny a bez viditelné snahy partnerů o smíření zabojovat. Krize nejsou vnímány jako šance pro ozdravení a prohloubení vzájemné lásky, ani jako příležitost pro práci na sobě samých. Chybí dovednost odpouštění a usmíření, vztahy končí pro sebestředné vidění partnerů (někdy také jen jednoho z nich) a pro orientaci výhradně na vlastní potřeby. Dokonce ani přítomnost velmi malých dětí, ba miminek – donedávna šlo o důvod pro zachování rodiny – dnes rozpadům nebrání. 

Sociologové i psychologové pátrají po vysvětlení. Ti starší jsou si vědomi společenských změn. "Je to, jako by ptačí rodiče ztratili instinkt pečovat o potřeby mláďat v čase, kdy dosud neopeřená a zcela závislá ptáčata čekají v hnízdě na potravu," okomentovala situaci trefně jedna ze starších kolegyň rodinných terapeutek s tím, že ve své dřívější praxi, v době před politickým převratem, podobné situace řešila naprosto výjimečně. 

Proč se rodiny rozpadají 

Základy, na kterých vztahy stojí, nejsou pevné 

Páry často netuší, a tudíž ani nedoceňují, jaký vliv mají vize a hodnoty, s nimiž do svého vztahu vstupují. Právě ty totiž do značné míry ovlivňují budoucnost. Kdo vstupuje do vztahu s očekáváním jeho jedinečnosti v duchu slibu "v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí", čelí krizím obvykle odolněji než ten, kdo vyznává hodnotový systém postavený na vlastní svobodě a individualitě. 

Je zarážející, jak malou pozornost dnes někteří lidé věnují samotnému výběru životního partnera. Ze sociologických výzkumů vyplývá, že před vstupem do manželství více řeší materiální, a nikoliv hodnotové podmínky. Muži a ženy dávající přednost životu v manželství ve srovnání s těmi preferujícími život bez sňatku často považují za důležitější vlastnosti, jež jsou tradičně s pevným manželstvím spojovány, a tedy odpovědnost, smysl pro rodinný život, vztah k dětem, spolehlivost. Naopak ti, kteří preferují osobní prosperitu, akcentují dobré materiální zajištění a atraktivní vzhled protějšku, a tedy vlastnosti, které jsou z hlediska fungování dlouhodobého vztahu spíše druhořadé. Ženy v druhém typu párů jsou častěji zdrženlivější k mateřství, muži zase častěji odmítají roli tradičního živitele rodiny a dávají přednost ženě samostatně materiálně zajištěné. 

Nechce se nám dospět 

Fenomén „nedospělých dospělých“ postihuje skutečnost, že formální dospělost dnes nejde ruku v ruce s dospělostí faktickou. Lidé v reprodukčním věku nemají k dispozici jeden z podstatných rysů dospělosti, jímž je schopnost upozadit své potřeby. V případě rodičovství to znamená s láskou a nezištně pečovat o potomstvo. Současní dvacátníci až čtyřicátníci nezřídka potřebují většinu času sami pro sebe, nechce se jim přebírat trvalou odpovědnost a nechce se jim odkládat vlastní uspokojení. Kromě toho bývají závislí na rodičích, možná ne už finančně, leč přesto visí na neviditelné pupeční šňůře a nejsou dostatečně psychologicky separováni. Nejednou si pak prarodiče osobují i právo přílišného vměšování se do záležitostí mladé rodiny. Navíc bývá ve hře mezigenerační názorový střet, protože moderní rodičovství uplatňuje jiné přístupy a metody, než jaké vládly v časech „studeného odchovu“. 

Odmítáme tradiční dělení rolí, a v novém neumíme žít 

Dalším z důvodů pro rychlý rozpad vztahu po narození dítěte nebo dětí bývá situace, kdy se novopečení rodiče po předchozích mileneckých letech rovnosti a rovnoprávnosti, v nichž mohli oba bez omezení realizovat své pracovní i volnočasové aktivity, ocitají v nové nezvyklé situaci. Ženy bývají vysíleny pod náporem péče o dítě, kterou ne vždy zvládají. Připadají si společensky izolovány, mateřství jako takové je nenaplňuje nebo ho prožívají s obtížemi. Často se potýkají s příznaky poporodních blues a depresí, to když mají za sebou nevydařený porod a připadají si oslabeny ve svém ženství. Navíc se jim stýská po práci a výdělku, po společenském ocenění, kterého se jim – neumějí-li si ho dát samy vnitřním prožíváním smysluplnosti mateřství – často nedostává. 

Muži zase cítí zvýšený tlak na své pracovního úsilí, aby novou rodinu ekonomicky zajistili. Navíc je trápí pocit nespravedlnosti, když hned po příchodu z práce mají převzít do péče děti, bez možnosti odpočinku. Ano, může to znít jako anachronismus, ale kolik mužů si v poradně naříká, že je po příchodu z práce nečeká ani večeře a všude takový nepořádek! 

Obě pohlaví mívají rovněž pocit, že jejich snažení není protějškem patřičně oceňováno. Kromě přetížení a nespokojenosti s rozdělením rolí a poklesem životní úrovně se dostavují pochybnosti, zda rodičovstvím pár nepřecenil své síly stejně jako zklamání z chování partnera a s tím i ochladnutí původní lásky. 

Netušíme, jak je péče o dítě náročná 

Každodenní poradenská praxe nabízí ještě jiný pohled. Mnoho párů dnes vstupuje do rodičovství s naivními představami o tom, co vlastně obnáší. Předem netuší, jak daleko má péče o dítě do idylek z reklam na rodinné výrobky nebo letáků pojišťoven. Malé děti nejsou stále usměvavé. Stojí spoustu času, pozornosti, energie i peněz. Vyžadují sebezapření. 

Vystřízlivění bývá až příliš drsné – tolik péče chce ten malý tvoreček. A jak umí křičet. Někdy zvrací nebo jinak stůně. Mátoživé dny. Bezesné noci. Totální vyčerpání. Pocit ohrožení. A navíc souboje a soupeření mezi rodiči: Než přišlo dítě, zažívali jen málo omezení. S rodičovstvím se muži a ženy nejednou cítí být uvězněni v rolích, jež jsou jim diktovány letitými společenskými stereotypy. Avšak nejsou dost silní pro deklarovanou rovnoprávnost a naopak v mnohém spolu dětinsky soupeří i soutěží: Kdo bude v noci k dítěti vstávat? Kdo si ráno déle pospí? Kdo si urve kolik hodin pro svou práci nebo pro své koníčky? 

Malé dítě podobné problémy nezajímají. Má své vývojově neodkladné potřeby, o nichž platí ono anglické „use it, or lose it“ (využij, nebo promarni/ztrať). Buď jsou dítěti neodkladné potřeby v pravém čase naplněny, a pak pravděpodobně prospívá, nebo nejsou, a pak se může rozjet bludný kruh plný problémů. 

Co by mohlo být prevencí trendu řešit problémy rozchodem? 

Ti, kteří se chystají vstoupit do manželství, potřebují přiměřené a na skutečnost zaměřené informace. Měli by více vědět o významu zdravého manželství pro funkčnost rodiny, která je zase předpokladem naplňování základních vývojových potřeb dětí. 

Mám z poradny zkušenost, že nejdůležitější bývá při práci s rozhádanými partnery rozbít iluze, na které ve svých představách o partnerství/manželství běžně narážejí. Např. že vztah je zdravý a má smysl, jen pokud se oba „milují“, pokud soužití běží více méně hladce a bez drhnutí. Krátce, když má láska podobu něčeho samozřejmého, co žije samo od sebe. Jde o vliv dalšího pomýleného mýtu, kdy si mnoho lidí manželskou lásku plete s romantickou zamilovaností. 

Je třeba informovat o tom, že skutečná láska zahrnuje především rozhodnutí a vůli milovat i připravenost zabývat se potřebami druhého a více zkoumat vlastní přispění, jimiž vztah zatěžujeme. Je třeba postavit se čelem k tomu, že součástí manželského zrání bývá i léčení vlastní minulosti, přijetí a očištění vlastních kořenů. 

Přiznat si potřebu obratu a ukotvení 

Měli bychom jako společnost nahlédnout, že dlouhodobé podceňování významu rodiny a experimentování s jejími náhražkami nás zavedlo do slepé uličky. Dnes už jasně vidíme, jak rozpad instituce rodiny společnost proměnil. Na jednu stranu naříkáme na problémy s emocionalitou, na rostoucí hrubost a odcizení, na přibývání 

agresivity i kriminality už od dětského věku. Na druhou nedoceňujeme význam manželství ani rodičovství a už vůbec ne práci těch, kdo pečují o děti v raném věku. Společenskou hodnotu přiznáváme dobře placeným profesím, matky chceme co nejdříve vrátit zpět na trh práce. Bylo by třeba víc diskutovat o tom, co děti pro svůj vývoj vlastně potřebují. A také co i my dospělí potřebujeme pro vyrovnanější život, který by nám umožnil nejen zvyšovat materiální blahobyt, ale především víc pečovat o mezilidské vztahy a koneckonců i o sebe samé. S tím vším souvisí i absence „strážců bran“ a rozmazanost hodnot, o které by se zdraví společnosti mohlo opřít. 

Ničí děti vztah svých rodičů? 

Rozvádí se asi polovina manželství, odhaduje se ale, že většinu toho představují rozvody vlastně zbytečné, které jsou následkem nezvládnutých a neřešených partnerských krizí. Dle odhadů jen asi 10 % lidí je soužití v manželství skutečně neschopných, protože jim v tom brání vážný důvod, např. alkoholismus nebo jiná závislost či duševní porucha. Čímž připomínáme, že v některých situacích je rozvod žádoucím a potřebným řešením. Na kdysi uspokojivých vztazích, které jen přestaly fungovat, se ovšem dá pracovat a překonané krize bývají tím největším životním bohatstvím. 

Příchod dětí sám o sobě partnerský vztah neničí. Podstatně ale mění jeho dynamiku a podrobuje ho nemilosrdné zkoušce trpělivosti, odolnosti a charakteru. Dává nahlédnout, spojuje-li tento vztah dvě zralé bytosti, nebo třeba jedince v kůžích dospělých těl, jenže s nedosycenými vlastními dětskými potřebami. 

Ať už jsou trendy doby jakékoliv, nepřestává platit, že manželská či partnerská láska v dětech přesahuje sebe samu a ochranou zájmů dětí v čase jejich senzitivních vývojových fází napomáhá vizi světlejší budoucnosti lidské společnosti jako celku. Zkušenosti a výsledky výzkumů z oblasti medicíny, genetiky, psychologie, sociologie, etiky, pedagogiky a dalších oborů nás opakovaně přesvědčují o tom, že pro bezpečný vývoj dítěte dosud nikdo nic spolehlivějšího, než stabilní láskyplné rodinné prostředí, nevymyslel. Sociologická šetření však bohužel potvrzují i to, že stále větší množství současných děti takové podmínky pro svůj vývoj nemá. 

Pokud současné experimentování s manželstvím a rodinou jako kultura přežijeme, pak snad postupně najdeme nějaký nový transformovaný model vztahů, ve kterých půjde o kultivování lásky, a ne o prosazování osobních zájmů. Je povzbudivé, že přibývá lidí, kteří dnes naopak svoji rodinu staví na první místo v žebříčku hodnot a své soužití vnímají jako výzvu pro zrání v lásce. 

 

O autorce: 

Eva Labusová je poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů s poradnou v Praze 8 Kobylisích. Věnuje se také publicistice. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Je vdaná, s manželem Davidem mají tři dcery. Více na www.evalabusova.cz 

Vyšlo v časopise Regenerace v únoru 2015

Partnerských rozchodů přibývá. Mohou za to děti?
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje