úvod > Studie a úvahy > Před 60 lety jsme se museli vzít - úvaha nad dlouhým manželstvím

Před 60 lety jsme se museli vzít - úvaha nad dlouhým manželstvím

Psal se leden roku 1955, když jsme zjistili, že budeme mít dítě. Úžasný dar, ale ne, když vám je 16, jemu 18 a chodíte oba na střední školu. Byla to církevní škola, která neschvalovala předmanželský sex. Manželství jsme v plánu neměli. Doufala jsem, že v budoucnu půjdu studovat medicínu, zatímco on snil o tom, že bude buď rodeo jezdcem, nebo řidičem závodního auta. Ale tehdy, protože jsme byli vychováni v konzervativních křesťanských rodinách, jsme čelili odpovědnosti tím, že jsme se vzali 1. února, hned poté, co jsme dokončili semestr.

Láska? No, myslela jsem, že se milujeme, ale co vědí o lásce dospívající? Lásce, která by vedla a chránila celoživotní závazek? Poslali nás bydlet u prarodičů v jiném státě. Každý si byl jist, že to sami nezvládneme. Mysleli jsme, že bychom tam mohli dokončit školní rok, ale jakmile se drby donesly ke správcům této školy, vyloučili nás a požádali, abychom se nevraceli zpět. Jen můj mladý muž se mohl vrátit na konci roku školního roku složit zkoušky. Poté jsme se vrátili domů a pustili se do manželství vážně. Naše miminko - krásná holčička se narodila  15.5.55.

Život šel vlastně docela dobře.  Moc jsem si užívala být maminkou. On miloval práci na autech a miloval příchody domů i to, že se mnou mohl spát. Všechno šlo dobře, až do doby těsně předtím, než bylo malé 6 měsíců. Vrátila se mi tuberkulóza, kterou jsem měla, když mi bylo deset, a musela jsem do nemocnice 100 km od domova. Vzhledem k tomu, že ověření toho, jestli jsem nakažlivá, trvalo dva měsíce, můj manžel vodil s sebou kamarádku, aby pohlídala dítě, když šel za mnou na hodinu na návštěvu. Koukala jsem z okna a viděla, jak v dálce drží naší dceru, a plakala jsem. To nebyl ten manželský život, jaký jsem si představovala.  Než potvrdili, že nejsem nakažlivá a mohla držet opět držet svou dceru, ona už mě dávno neznala.

Pro otce to bylo také velmi těžké období.  Měl na starost dítě, pleny, praní prádla po nocích a noci o samotě.  Ráno zavezl dítě k babičce, šel do práce, kde celý den tvrdě pracoval, pak vyzvedl dítě a to celé znova. Tak to šlo 6 a půl měsíce. Konečně byla naše malá rodina zase spolu. Přežili jsme první velkou zkoušku vztahu.  Určitě nemohlo být nic horšího než ono léto.

V době, kdy jsme dospěli k našemu druhému výročí, jsme si mysleli, že drsné časy jsou za námi a my můžeme žít šťastně až do smrti. Ale život přináší mnohem více situací, kdy pochybujete o lásce. Neuvědomili jsme si, že pořád dozráváme a že to, co máme a nemáme rádi, se pořád formuje. Já jsem byla ta věřící. Věděla jsem, co je správné a co špatné, a vždy jsem věřila, že to můžu učit svého manžela. Možná bych ho mohla dokonce přesvědčit o Boží lásce a nasměrování. On byl mechanik a srdcem farmářský chlapec a vždycky doufal, že mě naučí milovat traktory a pole. Já jsem milovala čistotu a úklid. On byl nejšťastnější, když měl ruce od oleje a v motorech. Táhlo nás to oba do odlišných sociálních světů. Ale měli jsme více dětí (celkem 6, adoptované a biologické), a ty potřebovaly větší domov.  Protože jsme si ho nemohli dovolit, postavili jsme si jej sami. Jednou večer, když jsme spolu stáli na střeše po odpoledním pokládání šindelů, jsem mu řekla, "My se nikdy nemůžeme rozvést. V tomto domě je příliš hodně naší krve, potu a slz. Ani jeden z nás nemůže nikdy odejít!" Sestoupili jsme dolů po žebříku a šli domů nakrmit rodinu.

V té době jsme nikoho z nás nenapadl rozvod. Ale bylo mnoho běžných situací, u kterých se zdálo, že přispívají k napětí a depresi. Potýkali jsme se s tím několik let! Občas jsem zvažovala, že to vzdám a manželství opustím. Ale přesto mě vnitřní hlas vždycky nějak přiměl, abych zůstala. S vnitřní jistotou Boží lásky a podpory a s hlubokou touhou nerozdělit rodinu, jsem nepodlehla pokušení. Skoro se až zdálo, že naše zmatky Bůh dopustil, abychom mohli růst. Nikdy to s námi nevzdal. Jsme za to oba tak vděčni.

Teprve nedávno (po 50. letech manželství) jsem si uvědomila, že všechny mé snahy změnit manžela k lepšímu a naučit ho lepší způsoby byly kontraproduktivní. Už jsem ho tak nemilovala, určitě ně tak, jak ho miluje Bůh. Vinila jsem ho ze svých zklamání v manželství. Teď když slavíme 60. výročí, začínáme prožívat naše manželství radostnějším způsobem. Musela jsem se mu omluvit za to, že jsem ho obviňovala z období nezdarů v našem manželství. Nyní se posouváme kupředu a učíme se - stále se učíme - co to je opravdu se navzájem milovat a být šťastní v manželství.

únor 2015, Tom & Delcy Kuhlmanovi, Michigan, USA

Před 60 lety jsme se museli vzít - úvaha nad dlouhým manželstvím Před 60 lety jsme se museli vzít - úvaha nad dlouhým manželstvím
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje